Der Dresdner Lyrikpreis 2020 geht an Christoph Wenzel.
Es gab viel Bemerkenswertes in den Gedichten der Nominierten, und entsprechend ausführlich hat die Jury, haben wir, diskutiert. Letzten Endes aber ist die Jury ist zu einer einhelligen Entscheidung gelangt, und Sie hören deshalb zur Begründung eine Collage der Stimmen von Radka Denemarková, Petr Hruška, Nico Bleutge, Richard Kaniewski, Christiane Filius-Jehne, Juliane Moschell und von mir.
"Das Dorf ist tot, es lebe das Dorf" ruft ein Mitglied der Jury angesichts der Gedichte von Christoph Wenzel aus und skizziert damit den Spannungsbogen, in dem sich diese Gedichte bewegen. Christoph Wenzel betreibt eine klangstarke Provinz- und Heimatkunde, in Hörde ist er unterwegs, und an der Emscher, er kommt durch Dörfer, die nach ihrer "800-jahrfeier" "nur noch ehrenamtlich hier" sind, und so kommen wir mit ihm – in einem ironischen Ton, der zugleich Wehmut wie Distanz anschlägt – durch Hinterland und Industriebrache. Wenzel bringt uns auf die "sonnenseite" der "bundesauto-" und der "bundeskegelbahn", und an die "herzlungenmaschine[n]" aus "geld- und zigarettenautomaten", die sicherstellen, dass die Gegenden zwar vielleicht, wie es heißt, abgehängt, aber noch nicht vollständig abgeklemmt sind.
Diese Peripherie ist vom Untergang bedroht, weil sie auch die Peripherie unseres Interesses ist. 'Tod', 'Abwesenheit', zur falschen Zeit im oder am falschen Land, das scheinen die Modi dieser Gegenden, aber, so sagen die Gedichte auch, "das stimmt so nicht". Es bleibt bewohnte Gegend, und wer noch da ist, trägt "die bürde der börde". Denn das ist das existenzielle Wissen dieser Gedichte: gerade an der Peripherie gedeiht das, was man aus Mangel an anderen Worten das 'Geheimnis der Existenz in ihrer ganzen tragikomischen Form' nennen könnte. Und, nochmal eine Stufe erdiger ins Wenzelsche "brackwasser in den umgewidmeten badewannen" gegriffen: Nicht nur der Mensch definiert Landschaft, die Landschaft definiert vor allem uns. Und so reist der Sprecher dieser Texte nicht nur durch eine private Kindheitslandschaft, er reist durchs kollektive Gedächtnis, aus dem seine Verse wiederum selbst nicht zu tilgen sein werden.
Denn diese "emissionen" der Jahrhunderte, die sich in die Körper "eingewaschen" haben, sind immer auch sprachlich. Sie sind höchst musikalische, rhythmisch treibende Klangbilder. Als zugleich regionale wie überregionale Tatsachen besetzen sie "die herzkammer[n]" und die "oberstübchen, wo das totholz lebt". Es ist kein Zufall, dass sich in diesen Gedichten der "schotter" fast nicht auf "schütter" reimt: Diese "topographie mit schwermetallen" ist historisch durchlässig; abgelagert hat sich auch das Unheimliche, ganz und gar Unheimelige, das Heimat immer ist, und es drängt aus diesem schütteren schotter ans Licht: eine "jahrhundertkatastrophe[…]" im "schwemmland" schwelt da ebenso wie "geheime reichssache", "hörder keller", "genickschuss", und wie das Heute, in dem „unsere sicherheit […] auch am kirschlorbeer verteidigt“ wird. Dass Christoph Wenzels Gedichte in diese Topographien aber auch die relevanten "mundart[en] der milchkühe" einkreuzen und wissen, wie nah "röhricht" an "töricht" liegt, das macht sie zu echtem "lebendgewicht". Für diese vitalen Kreuzungen, für diese, wie die Gedichte sagen "selten einmal, aber dann richtig: / kraftausdrücke, kraftfutter, momente größter zärtlichkeit" verleiht die Jury Christoph Wenzel den Dresdner Lyrikpreis 2020. Herzlichen Glückwunsch!
(Laudatio auf Christoph Wenzel, 08.11.2020, collagiert von Anja Utler)
Drážďanskou cenu za poezii 2020 získává Christoph Wenzel.
V básních předložených porotě k posouzení bylo mnoho pozoruhodného a hodně jsme o tom diskutovali. Nakonec však porota dospěla k jednomyslnému rozhodnutí, a proto uslyšíte jako odůvodnění koláž hlasů Radky Denemarkové, Petra Hrušky, Nica Bleutgeho, Richarda Kaniewského, Christiane Filius-Jehne, Juliane Moschell a hlasu mého (laudatio přednesla porotkyně Anja Utler, pozn. překl.).
„Vesnice je mrtva, ať žije vesnice!“ zvolal jeden z členů poroty s ohledem na básně Christopha Wenzela, čímž načrtl oblouk napětí, na němž se tyto básně pohybují. Christoph Wenzel pěstuje zvučnou místní historii a vlastivědu, cestuje městečkem Hörde, prochází vesnicemi v povodí říčky Emscheru, které jsou zde po oslavě svého 800. výročí už jen dobrovolnicky, a tak jdeme s ním – v ironickém duchu, ve kterém zaznívá melancholie i vzdálenost současně – vnitrozemím a průmyslovou pustinou. Wenzel nás zavede na „slunnou stranu“ „spolkové dálnice“ a „spolkové kuželkové dráhy“ a napojí na náhražky funkcí srdce a plic složené z „automatů na peníze a na cigarety“, které zajišťují, že tyto oblasti mohou možná být odloučeny, ale ještě ne zcela odpojeny.
Této periferii hrozí vyhynutí, protože je také periferií našeho zájmu. „Smrt“, „absence“, být ve špatnou dobu ve špatné zemi, jsou, zdá se, mody těchto regionů, ale, jak sdělují Wenzelovy básně také, ani to „není docela pravda“. Zůstávají obydlenými oblastmi a kdokoli tam stále ještě pobývá, nese „břímě zdejší nížiny“. Protože toto je existenciální moudrost těchto básní: právě na periferii vzkvétá to, čemu se z nedostatku jiných slov říká „tajemství existence v celé její tragikomické podobě“. A sestupme ještě o stupeň hlouběji do země, wenzelovskou „brakickou vodou v překlasifikovaných koupacích vanách na pastvině“: krajinu definují nejen lidé, ale především definuje krajina nás. Mluvčí těchto textů tedy nejen cestuje soukromou krajinou dětství, ale také kolektivní pamětí, ze které nelze vymazat jeho verše.
Protože tyto „emise“ staletí, které se „vmyly“ do těla, jsou vždy také jazykové. Jsou to vysoce hudební a rytmem poháněné zvukové obrazy; jakožto současně regionální i nadregionální fakta vyplňují „srdeční komoru“ a „podkrovíčko, kde žije mrtvé dřevo“. Není náhoda, že se v těchto básních slovo „suť“ sotva rýmuje se slovem „prořídlé“ (v němčině se slova výborně rýmují, pozn. překl.): tato „topografie s těžkými kovy“ je historicky propustná, toto děsivé, naprosto a zcela neútulné, co je ale přesto současně také domovem, se tu rovněž usadilo a z této řídké suti se tlačí na světlo: „katastrofa století“ v „lužní oblasti“ doutná stejně jako „tajná věc říše“, „hördské sklepy“, „výstřel do týla“ a jako současnost, v níž „naše jistota bude bráněna i na bobkovišni“.
To, že básně Christopha Wenzela kříží do těchto topografií také relevantní „nářečí dojnic“ a vědí, jak blízko je „rákosí“ k „pošetilosti“ (v němčině se slova rýmují – pozn. překl.), je činí skutečnou „živou vahou“. Za tato životaplná křížení, za, jak básník píše, „výrazy síly, silné krmivo, momenty největší něžnosti“, uděluje porota Christophu Wenzelovi Drážďanskou cenu lyriky 2020. Gratulujeme!